Rozvržení pracovní doby

9.6.1 Rozvržení pracovní doby

JUDr. Vladimíra Knoblochová

Pracovní doba

Co se rozumí pracovní dobou, definuje ustanovení § 78 odst. 1 ZP, kde je možné nalézt i další definice vztahující se k právní úpravě pracovní doby a doby odpočinku (např. co se rozumí směnou, dvousměnným či třísměnným pracovním režimem apod.). Pracovní dobou se podle citovaného ustanovení rozumí doba, v níž je zaměstnanec povinen vykonávat pro zaměstnavatele práci, a doba, v níž je zaměstnanec připraven na pracovišti k výkonu práce podle pokynů zaměstnavatele.

Doba odpočinku

Dobou odpočinku je pak doba, která není pracovní dobou – jde o dobu přestávek na jídlo a oddech, dobu nepřetržitého odpočinku mezi jednotlivými směnami a v týdnu, státní a ostatní svátky a doba řádné dovolené.

Stanovená týdenní pracovní doba

Zákoník práce v § 79 stanoví, že délka stanovené týdenní pracovní doby činí 40 hodin týdně. U zaměstnanců pracujících v podzemí při těžbě uhlí, rud a nerudných surovin, v důlní výstavbě a na báňských pracovištích geologického průzkumu nesmí délka stanovené týdenní pracovní doby překročit 37,5 hodiny týdně, u zaměstnanců s třísměnným a nepřetržitým pracovním režimem 37,5 hodiny týdně a s dvousměnným pracovním režimem 38,75 hodiny týdně. Specifická úprava pak platí pro zaměstnance v silniční dopravě (řidiče nákladních automobilů či autobusů) či členy posádky letadla.

Nad stanovenou týdenní pracovní dobu zaměstnavatel výkon práce po zaměstnanci – s výjimkou práce přesčas, jak bude probrána níže – požadovat nemůže.

Zaměstnanci mladší 18 let

V ustanovení § 79a ZP jsou stanoveny určité limity pro zaměstnance mladší 18 let – u tohoto zaměstnance nesmí délka směny překročit v jednotlivých dnech 8 hodin a pokud by měl takový zaměstnanec více základních pracovněprávních vztahů, pak ve svém souhrnu nesmí týdenní délka pracovní doby překročit 40 hodin týdně. Toto ujednání je kogentní a nelze se od něj odchýlit. Vzhledem k tomu, že je zaměstnavatel v takovém případě v zásadě závislý na informaci zaměstnance, zda a v jakém rozsahu má uzavřen i jiný pracovněprávní vztah, pak lze rozhodně doporučit vložit do pracovní smlouvy ujednání, kterým se zaměstnanec zaváže informovat zaměstnavatele o jiných pracovněprávních vztazích a jejich rozsahu.

Zkrácení stanovené týdenní pracovní doby

Zákoník práce určuje, že stanovená pracovní doba činí 40 hodin týdně. Zaměstnavatelé nicméně mohou stanovenou týdenní dobu zkrátit pod uvedený limit např. na 37,5 hodin. V případě zkrácení stanovené týdenní pracovní doby nedochází ke krácení mzdy zaměstnanců.

Od zkrácení stanovené týdenní pracovní doby, u které nedochází ke snížení mzdy, je třeba odlišovat kratší pracovní dobu. Kratší pracovní dobu může zaměstnavatel sjednat individuálně se zaměstnancem, přičemž zaměstnanci v takovém případě náleží mzda nebo plat, které odpovídají této kratší pracovní době. Kratší pracovní dobu přitom mohou sjednat i zaměstnavatelé uvedení v § 109 odst. 3 ZP. Typické využití institutu kratší pracovní doby je u žen, které pečují o menší děti a nejsou schopné pracovat na plný úvazek. V takovém případě se se zaměstnavatelem dohodnou na kratší pracovní době s tím, že se jim v odpovídajícím poměru sníží mzda.

V případě, že o kratší pracovní dobu požádá zaměstnankyně nebo zaměstnanec pečující o dítě mladší než 15 let, těhotná zaměstnankyně nebo zaměstnanec, který prokáže, že převážně sám dlouhodobě pečuje o osobu, která má tzv. středně těžkou závislost, těžkou závislost nebo úplnou závislost, je zaměstnavatel povinen této žádosti vyhovět, ledaže by mu v tom bránily vážné provozní důvody (viz § 241 odst. 2 ZP).

Rozvržení pracovní doby

Poté, co zaměstnanec určí stanovenou týdenní pracovní dobu, měl by pracovní dobu rozvrhnout. Toto je v působnosti zaměstnavatele, který vždy určí i začátek a konec směn. Pracovní doba se rozvrhuje zpravidla do pětidenního pracovního týdne. Při rozvržení pracovní doby je zaměstnavatel povinen přihlédnout k tomu, aby toto rozvržení nebylo v rozporu s hledisky bezpečné a zdraví neohrožující práce.

Zaměstnanec je pak povinen být na začátku směny na svém pracovišti a odcházet z něho až po skončení směny.

Rovnoměrné a nerovnoměrné rozvržení pracovní doby

Zaměstnavatel může pracovní dobu rozvrhnout buď rovnoměrně nebo nerovnoměrně.

V souvislosti se zavedením pružné pracovní doby musí zaměstnavatel také vytvořit potřebná pravidla pro evidenci pracovní doby, kterou je povinen vést v souladu s § 96 ZP. Nevedení evidence pracovní doby je správním deliktem, za který může zaměstnavatel dostat pokutu až do výše 400 000 Kč. Určení způsobu evidence pracovní doby záleží na rozhodnutí zaměstnavatele, nicméně evidence musí být průkazná a musí vypovídat o tom, zda zaměstnavatel odpracoval stanovenou pracovní dobu a kdy, v jakém rozsahu konal případnou práci přesčas apod.

Rovnoměrné rozvržení pracovní doby

V případě rovnoměrně rozvržené pracovní doby (a platí to i pro nerovnoměrně rozvrženou pracovní dobu) nemůže délka pracovní směny přesáhnout 12 hodin. Do tohoto limitu se nezapočítává přestávka na jídlo a oddech a případná práce přesčas. Délka pracovní doby v jednotlivých týdnech musí být stejná, což znamená, že není možné, aby v jednom týdnu byla stanovena délka pracovní doby odlišně než v jiném týdnu a zaměstnanci tak odpracovali v jednom týdnu více hodin než v jiném (ale jak již bylo uvedeno výše, nepočítá se do toho práce přesčas).

Rozvržení pracovní doby bude záležet především na potřebách zaměstnavatele, na tom, jakým předmětem podnikání se zabývá, zda jsou zaměstnanci v kontaktu se zákazníky či nikoliv.

Zaměstnavatel může rozvrhnout pro jednotlivé skupiny pracovníků pracovní dobu i různě – jinak třeba pro zaměstnance, kteří jsou v kontaktu se zákazníky a jsou např. v prodejně, a jinak pro zaměstnance, kteří vykonávají administrativní činnosti, jako je např. účetní. V návaznosti na tyto potřeby přitom zaměstnanec může určit i pružné rozvržení pracovní doby, jak bude vysvětleno níže.

Nerovnoměrné rozvržení pracovní doby

Pokud se zaměstnavatel rozhodne rozvrhnout pracovní dobu nerovnoměrně, pak to znamená, že v jednotlivých týdnech se délka pracovní doby liší – v některých je delší a v některých kratší, než je stanovená týdenní pracovní doba. Celková délka pracovní doby se pak sleduje za tzv. vyrovnávací období a v tomto období musí být průměrná týdenní pracovní doba rovna délce stanovené týdenní pracovní doby. Délka směny u nerovnoměrného rozvržení pracovní doby nesmí překročit 12 hodin. Vyrovnávacím obdobím je období 26 týdnů. Kolektivní smlouva může toto období prodloužit až na 52 týdnů. Nerovnoměrně rozvržená pracovní doba bude vyhovovat zejména zaměstnavatelům, kteří jsou závislí na získaných zakázkách a u kterých je v určitých týdnech větší potřeba práce než v týdnech jiných. Jiným řešením nerovnoměrného rozvržení pracovní doby je tzv. konto pracovní doby, jak je o něm pojednáno viz Konto pracovní doby, práce v noci, přesčas a pracovní pohotovost.