3.10 Trestní odpovědnost právnických osob
Mgr. Alžběta Chovancová
Právnické osoby a v jejich rámci zejména obchodní společnosti jsou neodmyslitelnou součástí tržního prostředí, kdy díky kumulaci lidského a finančního kapitálu umožňují efektivněji dosahovat lepších výsledků. Ne nadarmo se někdy říká, že jedna a jedna rovná se tři. Spojení různých kvalit v rámci pracovního týmu nikdy nebude ve výsledku pouhým součtem prací jednotlivých složek, ale bude dohromady tvořit kvalitu zcela novou. Kolektivní myšlení v rámci právnické osoby tedy vede k vytvoření výsledku, který představuje projev vůle právnické osoby a nikoli členů jejích orgánů nebo jejích zaměstnanců. Tato vůle však může být protiprávní, a může dokonce vést ke vzniku škody. Zabývat se tím, kdo nese za toto jednání a za jeho následky odpovědnost, je tedy bezesporu na místě. S přihlédnutím k tomu, že trestní odpovědnost fyzických osob, jako tradiční pojetí trestní odpovědnosti, je v dnešní době vcelku jasně vymezená, zbývá prostor pro to, hlouběji se zabývat trestní odpovědností právnických osob, která je s trestní odpovědností fyzických osob neodmyslitelně spjatá.
S ohledem na to, že tento text je teoretickým úvodem do problematiky, není v tuto chvíli stěžejní, zda je řeč o obchodní společnosti, družstvu či jiné právnické osobě, a bude proto pojednáváno o trestní odpovědnosti právnických osob obecně.
Úvod do problematiky
Název tohoto článku tvoří dvě sousloví – trestní odpovědnost a právnické osoby. Právní odpovědnost samotná je složitou a právní teorií do hloubky zkoumanou problematikou. Avšak z laického hlediska je odpovědnost vnímána především jako následek, který nastává v okamžiku, kdy došlo k porušení nějaké primární povinnosti. Primární povinností bude v případě trestní odpovědnosti povinnost chovat se určitým způsobem, kdy s porušením této povinnosti spojují normy trestního práva trestní postih.
První asociace ohledně páchání trestné činnosti bude patrně u většiny z nás směřovat k lupiči vykrádajícímu banku, nájemnému vrahovi či k jiné vcelku snadno představitelné osobě. Tzv. „na první dobrou” si asi téměř nikdo nepředstaví obchodní společnost páchající trestný čin, přitom na druhou stranu je vcelku intuitivní, že dosah škod, které mohou právnické osoby napáchat, má potenciál být v některých případech mnohonásobně větší než škoda, kterou je schopen způsobit jednotlivec. Toto je zřejmé například u trestných činů proti životnímu prostředí nebo u ohrožování zdraví spotřebitelů. Nicméně automatické spojování pachatelství trestného činu s fyzickou osobou je zcela pochopitelné. Je totiž otázka, jak si takovou obchodní společnost páchající trestný čin vůbec představit. Či jinak, jak si vůbec představit obchodní společnost, potažmo právnickou osobu.
Dostáváme se tedy ke druhé části nadpisu tohoto článku, kterým je pojem právnická osoba. Dělit subjekty práva na fyzické a právnické osoby je již natolik přirozené, že se málokdy zamýšlíme nad tím, co vlastně právnická osoba je. Teorie o tom, co je podstatou právnických osob, jsou různé a je jich mnoho. Nicméně zásadní jsou tato dvě pojetí: teorie fikce a realistická teorie. Teorie fikce, jejímž hlavním zástupcem byl Friedrich Carl von Savigny, vychází z toho, že jediným, kdo má sám o sobě pouze z podstaty své existence právní subjektivitu, je fyzická osoba. Právnická osoba je pak fiktivní konstrukce, která sice může mít právní subjektivitu také, nicméně pouze na základě toho, že jí bude státem propůjčena. Subjektivita právnické osoby je potom odvozována od fyzických osob. Naopak realistická teorie, jejímž hlavním představitelem byl Otto F. von Gierke, vychází z toho, že právnická osoba je stejně reálná jako osoba fyzická, že samostatně vzniká a existuje bez ohledu na stát. Právnickou osobu tato teorie vnímá jako tzv. složenou osobu, která má vlastní vůli, kdy tato není pouhým součtem vůlí fyzických osob tuto právnickou osobu tvořících.
Česká právní úprava vychází z teorie fikce a právnickou osobu definuje v § 20 odst. 1 NOZ jako „organizovaný útvar, o kterém zákon stanoví, že má právní osobnost, nebo jehož právní osobnost zákon uzná. Právnická osoba může bez zřetele na předmět své činnosti mít práva a povinnosti, které se slučují s její právní povahou.”
Již jsme si tedy přiblížili pojem odpovědnosti i to, jak nahlížet na právnickou osobu. Co zůstává nezodpovězeno, je, jak prakticky může právní konstrukce, kterou v pojetí českého právního řádu právnická osoba je, spáchat trestný čin. Jednou ze zásad, na které je tradiční trestní právo vystavěno, je zásada odpovědnosti za zavinění. Zavinění indikuje, že trestní odpovědnost je odpovědností subjektivní, a jako taková trestní odpovědnost vyžaduje, aby pachatel jednal zaviněně, tedy úmyslně nebo alespoň nedbalostně. Jak si představit úmysl nebo nedbalost právnické osoby, je otázka další. Právnická osoba je sice právní konstrukce, nicméně neobejde se bez personálního substrátu, který právnickou osobu tvoří. A právě od těchto fyzických osob je primárně trestní odpovědnost právnických osob odvozena. Východiskem pro to, aby bylo vůbec možné mluvit o trestní odpovědnosti právnických osob, je nějakým způsobem propojit jednání fyzických osob v rámci právnické osoby s jednáním samotné právnické osobě, což se může dít různými způsoby, jak bude dále popsáno.
Přístupy k překlenutí zásady individuální odpovědnosti a odpovědnosti za zavinění
Ačkoli si tedy zpravidla jako pachatele trestného činu nepředstavujeme právnickou osobu, asi nás nepřekvapí, že právnická osoba se trestné činnosti dopouštět může, byť poněkud jiným způsobem, než to činí fyzická osoba. Pro zavedení trestní odpovědnosti právnických osob v praxi je tedy zásadní překlenutí zásady individuální odpovědnosti a zásady odpovědnosti za zavinění, jako dvou základních principů trestního práva. Dle zásady individuální odpovědnosti je osoba vždy odpovědná za své vlastní jednání, a není tedy odpovědná za jednání někoho jiného. Dle zásady odpovědnosti za zavinění je osoba odpovědná za jednání, které zavinila, přičemž zavinění je chápáno jako subjektivní vztah pachatele k předpokládaným následkům jeho jednání. Trestní odpovědnost právnických osob tedy evidentně vyžaduje vypořádání se s těmito zásadami.
V zásadě právní teorie rozlišuje dva hlavní přístupy k trestní odpovědnosti právnických osob, podle kterých je právnickým osobám přisuzována buď pravá, nebo nepravá trestní odpovědnost. Nepravá trestní odpovědnost, jak již její název napovídá, je trestní odpovědností, jak ji známe, vzdálenější. V rámci nepravé trestní odpovědnosti je sice právnická osoba odpovědná za trestné činy páchané fyzickými osobami jednajícími v rámci struktury právnické osoby, nicméně není označována za pachatele a právní následek pro ni plynoucí není terminologicky označován jako trest, ačkoli uložená sankce může být stanovena trestněprávními předpisy. Sankce mohou mít například charakter ochranných opatření. Tento přístup, kdy je právnická osoba „pouze” sankcionována, předpokládá, aby byla dříve uznána vinou fyzická osoba, od níž je trestní odpovědnost právnické osoby odvozena, což logicky veškeré možné sankcionování právnické osoby značně limituje, zejména s ohledem na časový odstup, který může být značný. V neposlední řadě bude pravděpodobně i nezanedbatelné procento případů, kdy konkrétního pachatele – fyzickou osobu nebude možné ve složité struktuře korporací vůbec nalézt. V takovém případě by nebylo možné dovodit ani trestní odpovědnost právnické osoby.
Pravá trestní odpovědnost
Pravá trestní odpovědnost jako opak nepravé znamená to, že právnická osoba, jíž je přičteno jednání fyzické osoby, je sama trestně odpovědná, a tedy toto jednání je označováno jako trestní a je sankcionováno trestem. Tento přístup je mezi právními řády evropských zemí o něco rozšířenější než nepravá odpovědnost. Nicméně nelze říci, že principy trestní odpovědnosti právnických osob jsou v zemích vycházejících z pravé trestní odpovědnosti totožné. Naopak. Pravá trestní odpovědnost tvoří jen jakýsi základní průsečík, kdy její jednotlivá konkrétní pojetí se v mnohém liší.
Jednou skupinou jsou principy, které se vyrovnávají s problematikou přisouzení trestní odpovědnosti právnické osobě tak, že právnické osobě jednání fyzické osoby přičítají. Patří mezi ně tzv. „princip řídící mysli” neboli „directing mind”, jehož podstatou je, že zaviněné jednání fyzické osoby a její stav mysli je možno identifikovat se zaviněním a stavem mysli právnické osoby (proto se tomuto principu říká mj. také „identifikační doktrína”). V důsledku tedy jednání obou osob splývají, a právnická osoba je následně sama přímo odpovědná. Obdobným přístupem, kterým je tzv. „princip zástupné odpovědnosti” neboli „vicarius liability”, je právnická osoba odpovědná za jednání fyzických osob v jejím rámci, tedy za členy orgánů, za osoby jednající za společnost na základě zmocnění, za jednání zaměstnanců atd. Oba výše uvedené principy tedy staví na tom, že jednání fyzické osoby je přičítáno právnické osobě. Pochází z anglosaského právního systému, kde se otázka trestní odpovědnosti právnických osob vyvíjela v rámci precedentní tvorby práva již od 19. století.
Podle dalšího přístupu k pravé odpovědnosti právnických osob je právnická osoba sama přímo odpovědná, když východiskem je myšlenka, že právnická osoba má odpovědnost zajistit řádný výkon kontrolních a řídících kompetencí. Jedná se tedy přímo o povinnosti právnické osoby a o její jednání, resp. nedostatek jednání, a její odpovědnost. Tento model je známý např. z Nizozemí, kdy teorie zde…
